Zadání: Jak v0ní pražské jar0

18. února 2017 v 14:25 | R. R |  Zpropadené povinné práce do školy
Odevzdám a zjistím, že to bylo do soutěže. No to mě potěš.


Tohle vás možná překvapí, ale nevoní vůbec nijak. Ne, neříkám to proto, že jsem alergik a jakmile nastoupí jaro, necítím vůbec nic. Naopak! Cítím toho až moc a říkám vám, Praha smrdí, a tím pádem smrdí i jaro. Je to tak. Důkazy (auta) svědčí jasně.

Ale abych nebyla tak příšerně pesimistická, povím vám o tom, jak jaro v Praze voní mně. Voní jako svoboda, protože konečně můžu vyjít ven, aniž by mi tekla nudle z nosu a mně hrozilo zmrazení za živa. Jako zmrzačené květiny, které nejsou cítit dostatečně a jako plevel, který jsem tak ráda trhávala. Jako tráva, které se navrátila barva do obličeje a jako slunce, které si řeklo, že jeho hibernace právě skončila. Všechny tyhle věci v Praze najdete, ale jinde třeba chybí. Teda, slunce asi nechybí nikde. To by bylo přece divný a vysoce podezřelý.

Kdybych ale měla zajít hlouběji, pak bych řekla, že mi voní jako čajovny v pražských sklepeních. Trochu zatuchlých, ale přesto přeplněných vůněmi nejrůznějších čajů, jejichž jména nedokážu ani pořádně vyslovit. Vzduch je nasáklý smíchem lidí, kteří se radují, že je vysvobození z vězení (školy) za dveřmi. A potem, protože vlna tepla zastřelila lidi příliš rychle a zničehonic. Řine se z jejich zranění. Ale to mi bude vadit až v létě, kdy mrtvoly hnijí.

Voní jako turisté, kteří si hrají v metru na Tetris. Ach, páni! To už bude léto? Bylo na čase. Voní jako nedočkavost a očekávání z neznámého. Voní jako mladistvé nadšení a síla, která prostoupí každého, na kterého posvítí jarní slunce. Květiny nejsou jediné, které se probouzejí. Je to jako facka do tváře, ale milá a něžná, takže vůbec ne jako facka. Nevím, co to povídám. Voní vůbec nějak facka? Možná jako žluč, protože mi s ní vždycky pohne.

Ale to zase odbočuju. Mám ráda náhodné odbočky a zatáčky, jen ne v ulicích Prahy. Pak mám tendenci se ztratit. Ano, voní jako dobrodružství a stánky číhající z každé uličky. Hele, tamhle je matrjoška. Voní jako několik koutů světa. Nekonečná změť cizích pachů, cizích jazyků, cizího všeho…! Cítím jídlo, cítím bublifuk. Praha voní jako nádherný zmatek, rušný a nakažlivý, ale takový, který je pouze na jaře. Protože ostatní období jsou moc radikální, extrémní. Být to lidé, udeří mě do nosu a sejmou mě pánví. Ale to je vedlejší.

Praha na jaře kvete a s ní kvetou i lidé. Pražské jaro voní neomaleně lidsky a to se mi líbí.

No, dobrá. Tak jsem se možná spletla. Jen se vůně musí hledat někde jinde. To je toho!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.