Zadání: B4chm4n

6. března 2017 v 20:03 | R. R |  Zpropadené povinné práce do školy
Konečně mám u sebe opravenou verzi. Bylo vidět, že můj stav byl při psaní tohohle vážně, ale vážně špatný. Tolik jsi/si záměn! No, to jste neviděli! (a neuvidíte, nemáte zač)


Sklenice na stole tančí lépe než ty a tebe to už nebaví. Nebavilo tě to už tehdy, když se tvoje váza za hlasitého drnčení rozhodla spáchat sebevraždu a rozhodně tě to nebaví teď, když už ani nemůžeš posedět v klidu aniž, aby ti něco nebo někdo dunělo nad hlavou. Bezděky vzhlédneš ke stropu a hlavou ti prolétne několik neslušných slov, které bys tak moc rád použil, ale nemůžeš.

"Kdy už moje utrpení skončí?" prohodíš místo toho nadarmo, protože žiješ sám, a s výrazem mučednického utrpení vezmeš koště a několikrát s ním zaťukáš o strop.

Žiješ v jakési deziluzi, že když to budeš dělat dostatečně často, možná tě tvůj soused uslyší a přestane dělat to cokoliv, co dělá. Uvažoval jsi, že bys za ním zašel a zeptal se ho osobně, ale to jen do doby, než jsi zjistil, že ho ještě nikdy nikdo neviděl. Informovala tě o tom sousedka z protějšího bytu.

"Maxmiliáne Nathanieli, pan Bachman snad ještě nikdy nevyšel ze svého bytu," řekla ti jednoho dne, zatímco ses snažil sebrat kuráž a konečně zaťukat. To tě odradilo, protože všetečné sousedky s trvalou se málokdy mýlí a zároveň to v tobě vyvolalo podezření, že mezi vámi žijí mimozemšťané.

Říkají ti, že moc sleduješ Akta-X. Ale ty víš své. (ať už to znamená cokoliv) Z nějakého důvodu se s tebou sousedka o panu Bachmanovi jinak nechce bavit. Přinejmenším podivné, myslíš si.

Samotné podezření a nepříjemný ruch tě přiměli jednat na vlastní pěst - samozřejmě tak, abys se sousedem nikdy nemusel jednat osobně. Z ulice ses snažil nahlédnout oknem do tajemného bytu, ale nikdy jsi do něj neviděl, naopak jsi měl pocit, že se v něm zrcadlí nejasný obraz. S nikým jiným jsi o tom nemluvil. Když ses snažil odposlouchávat za dveřmi, slyšet jsi jen zběsilý ťukot klávesnice.

Teď jsi své profesionální metody přesunul ke koštěti a agresivnímu vyťukáváním morseovky o strop.
S rezignovaným povzdechem odkládáš koště do kouta, když vtom si všimneš, že Bachmanova podlaha, tedy tvůj strop protéká. Tvoje prvotní reakce je něco mezi jekotem, brekem a kopáním do zdi, protože už jsi nespal dva dny a tohle už je zkrátka moc. Pak se ale zastavíš a uvědomíš si, že se ti vytvořila perfektní záminka pro to, aby tě konečně sousedé poslouchali. Vyběhneš z bytu.

Než ale stihneš požádat někoho o pomoc, zastaví tě sousedka à la trvalá. "Děje se něco?" ptá se tě a tobě se její tón vůbec, ale vůbec nelíbí. Zarazíš se - vždyť ani neznáš její jméno.

"No, protejká mi strop."

"S tím si nedělej starosti. Určitě jen panu Bachmanovi vytekla pračka. Brzy se to spraví."

"Ale já bych si o tom stejně rád s někým promluvil," namítneš.

"No, to ale nemůžeš," namítne zase ona a ty máš chuť ji zardousit. Konečně bys mohl rozřešit záhadu pana Bachmana, a to dokonce aniž by ses musel nějak vyloženě zúčastnit.

Netrpělivě se ohlédneš po chodbě. "Proč ne?"

"Protože tu není nikdo jiný, s kým bys o tom mohl mluvit."

"Dovolte madam! Fakt, že tady neznám nikoho jiného, neznamená, že s nikým jiným nemůžu bavit," bráníš svou křehkou čest, ale přesto zaváháš. Skutečně jsi ještě nikdy nikoho jiného nepotkal? To nemůže být, zas tak antisociální nejsi! Anebo že by ano…?

"Beztak jste jen tajný vládní agent, který přechovává mimozemšťany," snažíš si dodat odvahy.

"Kéž by," povzdychla si, "ale copak to nechápeš? Nikdo jiný tady není. To ti v těch předchozích řádcích nedošlo, co se děje?"

Zmocní se tě dusivá hrůza. Netušíš, o čem mluví, ale nedokážeš se ovládnout a roztřeseš se.

Sousedka si povzdechne a začne stoupat do schodů. "No co, jednou k tomu muselo dojít. Všechno jednou musí končit."

Neochotně se vyškrábeš za ní a se zatajeným dechem pozoruješ, jak otevírá dveře od Bachmanova bytu. Dunění je teď ještě silnější, otřásá celým tvým tělem. Když sousedka otevře dveře, začneš chápat dunění i protékání, ačkoliv nechápeš, co vidíš. Dveře jsou okno do cizího bytu.

Za stolem sedí obří dívka a brečí, vzteky buší do klávesnice a čas od času praští hlavou o stůl. "Když já chtěla zajímavý příběh, ale v poslední době jsem úplně dutá!" rozčilovala se, "Vždyť bude půl čtvrté ráno! Takovej debil jsem! Ani na další sousedy jsem se nezmohla!"

Začínáš to chápat. A ještě nikdy sis tak moc nepřál, abys něco nechápal. Otočí se na tebe a vykřikne: "Bacha, man!" Ani česky už mluvit neumí. V momentě, kdy se vaše pohledy střetnou, si plně uvědomuješ, že jsi jen nástrojem k známce, která se s trochou naděje nerovná pětce. V okamžiku osvícení se celá tvá podstata roztříští do obyčejných slov a písmen a ty přestaneš existovat.

Je to tragický konec, ale ještě tragičtější je ten kalambúr a stav dívky, která si teď konečně bude moct jít lehnout. Já, vypravěč, jsem konečně volná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.